ÓDA NA RADOST
Óda na radost (v němčině Ode an die Freude) je původně báseň napsaná Friedrichem Schillerem v létě 1785 oslavující přátelství mezi lidmi (vznikla jako hold Schillerovu příteli a nakladateli). Její zřejmě známější forma je ale upravená verze, která byla zhudebněna Ludwigem van Beethovenem roku 1824 jako čtvrtá a závěrečná věta jeho Deváté symfonie.
Hymna Evropské unie
Už v roce 1955 navrhl Radě Evropy Richard Nikolaus Graf von Coundenhove-Kalegri, aby se Óda na radost stala novou Evropskou hymnou. Až v roce 1972 byla skladba oficiálně uznána za hymnu Rady Evropy a v roce 1985 se stala oficiální hymnou Evropské unie. Jako hymna se používá pouze instrumentální verze. Instrumentální kompozice nové evropské hymny se ujal jeden z významných dirigentů 20. století Herbert von Karajan. Navrhl tři instrumentální verze - pro klavír, pro dechové nástroje a pro orchestr.
Německý originál | Český překlad |
An die Freude |
Óda na radost |
Freude, schöner Götterfunken,
Deine Zauber binden wieder,
Wem der große Wurf gelungen,
Ja, wer auch nur eine Seele
Freude trinken alle Wesen
Küße gab sie uns und Reben,
Froh, wie seine Sonnen Fliegen
Seid umschlungen, Millionen.
Ihr stürzt nieder, Millionen?
(Friedrich Schiller) |
Radosti, ty jiskro boží,
Kouzlo tvé teď opět víže,
Komu štěstí v žití přálo,
Sám byť jenom jednu duši
Radost každá bytost sáti,
Révy žár nám, pocel smavý,
Dál, jak jeho slunci roje
V náruč spějte, milióny!
Dlíte v prachu, milióny?
(překlad Pavel Eisner) |